Nastal nám předvánoční čas a s ním přišly i zvyky a tradice, které se k tomuto období pojí. Jedním ze zvyků je i nadělování od Mikuláše. Všichni moc dobře víme, že Mikuláš je sice moc hodný, dává nám dárky, ale jeho družinu kromě milých a krásných andělů doplňují i děsiví a hrůzostrašní čerti. Ti také nadělají nejvíce křiku a hartusení. Jsou chlupatí, špinaví, hluční a divocí. Jenom vstoupí do místnosti a už je ani nestačíte sledovat, kde všude jsou a co dělají. A nejinak tomu bylo v pátek v předvečer svátku svatého Mikuláše. V tento den přišli do školy jenom ty nejstatečnější děti. A bylo s podivem, že dorazilo více holčiček než kluků. Kluci asi tušili, že bude přece jenom lepší zůstat doma, protože během roku se asi nějaké průšvihy nastřádaly a kdoví, jak by to mohlo dopadnout.
Všichni jsme byli od rána v napětí, kdy k nám pekelníci vtrhnou a co se bude dít. Sice jsme se snažili učit, ale moc nám to nešlo. Všichni jsme měli trvale nastražené uši a poslouchali, jestli už se k nám blíží. A najednou to tady bylo! Bouchání na dveře, skoro až burácení, hrozný hluk a v tu chvíli se otevřely dveře. Rámus neutichal, ale do třídy zatím vstoupil jenom Mikuláš s krásnými a milými anděly. Pozdravili jsme se a snažili se být co nejvíc stateční. A v tom se to stalo! Do třídy vběhli ti špinaví a uřvaní čerti. Běhali od lavice k lavici, sahali na nás, malovali nám tváře pekelnými barvičkami a pořád hromovali. Seděli jsme na svých místech a ani nedutali. Nakonec jsme sebrali veškerou odvahu a zazpívali pro Mikuláše a anděly písničku, kterou jsme si pro ně připravili. Hlásky jsme měli trochu stažené, ale zvládli jsme to. A představte si, že ta čertiska chtěla i některé z nás odnést s sebou pryč. Nakonec je ale vrátili, protože jejich hříchy nebyly asi tak velké, aby museli zůstat v moci pekelné. Když jsme dozpívali a čekali, co se ještě stane, začali mezi námi procházet andílci a obdarovávali nás adventními kalendáři. Trochu jsme se uklidnili, a když nás vyzval Mikuláš, abychom se s ním a jeho pomocníky vyfotili, neodmítli jsme. Nakonec z toho vznikla parádní fotka a pro nás památka, na kterou budeme dlouho vzpomínat.
A můžeme vám říct, že už se čertů vůbec nebojíme. Nebo trochu jo? No, uvidíme, co bude příští rok…

žáci 1. B a třídní učitelka